PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Chcete si zaprasit svoji hudbymilovnou duši něčím hodně rozevlátým a neuspořádaným? Máte chuť utéct z konvenčních vod umírněného stereotypu hudebních toků do bouřlivých napěněných vod velehorských bystřin nebo k rachotu lavin strhávajících veškerý porost větrem bičovaných strání? Toužíte nechat se pohltit o skaliska se tříštícími obřími vlnami rozběsněného oceánu? Jste zkrátka ťululum? Pak vám doporučuji usednout v klidu obývacího pokoje, do přehrávače vložit kotouček s hudbou PSYOPUS, nasadit sluchátka na uši, zavřít oči, zmáčknout play a pak se hlavně vůbec ničemu nedivit. To co se vám totiž v následujících minutách prožene hlavou bude vichřice třeštivých a bláznivě pokřivených hudebních manévrů, které mnozí „úchylové“ (zdravím RIPičku) přezdívají „math metal“ (snad lépe nazývat „mad metal“).
„Ideas Of Reference“ je deska, která původně vyšla u Blackmarket Activities, což pro našince bohužel znamenalo její praktickou nesehnatelnost. Ale světe div se, najednou jsou tu Metal Blade, kteří jako by se pokusili konkurovat Relapse ve vydávání „ztřeštěností“, a tak se díky nim dostává album na celosvětový trh. Těžko říci jaká prodejní čísla si od této desky vydavatel slibuje, ale je zřejmé, že hudba zde servírovaná rozhodně nebude patřit do okruhu masově se prosazujících záležitostí. Naopak se v mnoha ohledech jedná o silně menšinově zaměřený materiál, který zjevně dokáže doslova odrovnat jisté metalové „intelektuály“, ale pro běžné fanoušky je ne-li nestravitelný, tak alespoň silně zmatený a bezhlavý. Sám jsem příznivcem kapel jako DILLINGER ESCAPE PLAN, THE END, BURST apod. ale PSYOPUS jsou i na mě moc. Asi mi chybí to jisté matematické myšlení, které by pomohlo pochopit onen přesložitý vzorec podle kterého je tahle hudba ušita. A tak zůstává jen u nervního třeštění a snaha ohromovat za každou cenu mi připadá až příliš zřejmá. PSYOPUS prostě poněkud přehánějí tu křečovitou neuspořádanost a dosahují tak nepříjemného efektu bezmyšlenkové pocitové prázdnoty. Jako protipól těmto mým výtkám stojí nepopiratelné instrumentální nasazení, dravost a opravdovost projevu. Silné momenty se objevují ve skladbě „Death I…“, zajímavé postupy jsou obsaženy v „Anomaly“ a opravdu super skladbou je „Bones to Dust“ (teda její první část), kde jako by tito virtuózové ukočírovali svoji potřebu exhibovat a technicky šílené kudrdlinky sevřeli do gradujících postupů s nervně pulsující a kontrastní strukturou dávající skladbě atmosféru. Proč jen není celé album takové. Jenže tyto velmi povedené pasáže desky až přespříliš evokují DILLINGER ESCAPE PLAN.
Bohužel i po nevím už kolikátém poslechu mi připadá většina ostatního materiálu strašně roztříštěná, často jako by si každý nástroj zcela neuspořádaně hrál svoje bez ohledu na celkové vyznění, basa si jede své tydlikání, bicí vytloukají nesystematické brejky a disharmonicky pískavá kytara „brečí“ své třeštivé schýzy. Skladbám tak nějak chybí kostra, kolem které by se podařené a kontrastně pestré maso kytar i tuhé, ale pružné šlachy rytmiky mohly nabalit, takže vzniklý tvor nakonec připomíná podivně roztřeseného členovce jehož přetraumatizovaná nervová soustava vysílá chaotické signály do třaslavě se škubající tkáně. Přesto cítím, že v sobě PSYOPUS mají ohromující potenciál, bohužel ho podle mě nevyužívají dost smysluplně a tak se z nich prozatím stává jakási stvůra slepé větve vývoje, která je opatřena až přespříliš komplikovanou strukturou životních funkcí a přežití ve stále se měnících klimatických podmínkách fanouškovského zázemí je pro podobného tvora hodně těžké. Skupina sice dnes profituje z popularity vývojové větve charakterizované představiteli jako DILLINGER ESCAPE PLAN, MESHUGGAH apod., ale zákon evolučního výběru už mnohokrát prokázal, že po boomu odrůdové bohatosti nakonec přežívají pouze ti nejsilnější a nejpřizpůsobivější. PSYOPUS jsou jako uměle přešlechtěná rasa vyžadující skleníkové podmínky zcela připraveného a plně soustředěně tolerantního posluchače, a těch nejsou zrovna davy. A tak se dá v budoucím čase velkého vymírání očekávat, že v odnoži „math metalu“ budou tito chaotici jedněmi z prvních vyhynulých druhů, pokud ovšem výrazně neposunou své životní pochody k smysluplně působící a cíleně fungující struktuře. Přiznejme si na rovinu, přílišná komplikovanost ústí do chaosu, chaos rodí nepochopení a odsouzení, a odsouzení předznamenává zánik.
PS: nakolik jsem to se svou kritikou ztřeštěnosti téhle hudby přepískl můžete posoudit z mp3 ukázky, která je ke stažení zde.
Jako jedna velká exhibice působí deska instrumentálním šílenostem propadlých PSYOPUS, kteří snad více než na celkový výsledek hledí na zviditelnění svých hráčských kvalit. Asi chtějí příliš a výsledek je přeplácaná smršť geniálně praštěných postupů, které však jako celek ztrácí soudržnost.
6,5 / 10
Adam Frappoli
- vokál
Christopher Arp
- kytara
Fred DeCoste
- basová kytara
Greg Herman
- bicí
1. Mark And Mindy (Daydream Lovers)
2. The White Light
3. Death, I...
4. The Long Road To The Fourth Dimensio
5. Mannequin
6. Mirrorim
7. Imogen's Puzzle
8. Anomoly
9. Bones To Dust
Odd Senses (2009)
Our Puzzling Encounters Considered (2007)
Ideas Of Reference (2004)
3003 (demo) (2003)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Blackmarket Activities / Metal Blade
Stopáž: 43:20
Mistři v organizovaném chaosu. Instrumentální lahůdkářství po všech stránkách. Až se vám ze všech těch nápadů, vpádů, změn, odboček, seků a hudebních kotoulů točí šiška. A to tak, že pořádně. Najdeme zde materiálu tolik, že by se z nich dalo poskládat více než jedno album (možná i více jak dvě, či tři :o)). Nejvíce mě z celého „Ideas Of Reference“ dostává skřehotavě fidlavý úvod „The White Light“, při kterém cítíte jak se kytarový sekáček s řádnou distorzí noří do živého masa, aby po něm do krvácející rány netrpělivě vjel rejdivý smyčec druhé kytary a udělal z mučené tkáně cáry a cucky. Prostě nemá chybu. Nádherná je i velmi se lišící psychopatis serenádis „Imogen's Puzzle“, kde do vážno-hudebních pokusů v dálce zaslechnete zvuky smrtelného zděšení, nelidské řvaní bolesti, která již dávno překročila snesitelnou mez a jen krůček zbývá, aby navždy ukončila křečovité nádechy mučeného objektu. PSYOPUS obsahují vše, co lze očekávat od psychopata skládajícího opusy. Představte si nějakého klasika, třeba Franze Liszta se zakrvácenou motorovkou v jedné a úmyslně rozladěnou elektrickou kytarou v druhé ruce, kterak mu po bradě kane slina čirého šílenství. A pečlivě si pak rozmyslete zda si tuto desku pustíte.
to predchadzajuce demo sa este dalo pocuvat ale toto ... to sa teda neda :) DEP hraju sialenstvo ktore sa da pochopit ...tu nie je co na pochopenie :) 2 body za techniku hrania
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.